Moje první auto bylo takové malinké a sotva jezdilo. Někdy jsem si taky dělala doma srandu, že to auto je jenom nějaká transformovaná popelnice. Vůbec jsem nechápala, jak ještě takové auto může existovat a fungovat. Nevěděla jsem, že taková ta škaredá auta mají povolené vůbec ještě jezdit po silnici. Nicméně ale tohle škaredé auto jsem dostala ke svým osmnáctým narozeninám. Řidičský průkaz jsem již dva týdny měla v peněžence. Takže mi ke štěstí stačilo už jenom auto. A abych pravdu řekla, tak jsem na auto vůbec nespěchala. Chtěla jsem totiž už nějaké auto střední třídy.
Nechtěla jsem žádnou plečku, nějakou starou popelnici, ale taky jsem nepotřebovala nic extra. Já na luxus jsem si opravdu nikdy nepotrpěla. A že bych potřebovala nějaké velké luxusní a drahé auto, o tom nemohla být ani řeč. Ani jsem potom netoužila. Opravdu jsem ale ani netoužila po takovém autě, které mi dal můj otec. Abych pravdu řekla, styděla jsem se nejenom na za otce, že mi vůbec takové auto dal, ale taky jsem se styděla před kamarády za to to staré auto. A bylo to opravdu hrozné auto, mělo asi původně červenou barvu. Ale bylo už tak zrezivělé, že už ta barva ani nešla tak vidět. No jo, ani auta nejsou vždy dokonalá.
A taky pneumatiky byly pěkně sjeté, ale otec mi na nové pneumatiky k autu nedal. Co jsem si měla počít? Takže jsem se styděla. Taky jsem nevěděla nějakou chvíli, jestli mám kamarádům říct, že mám auto nebo ne. A možná by bylo lepší, aby o tom autě nikdo nevěděl. Ale zase na jednu stranu jsem byla ráda, že na vysokou školu nemusím jezdit autobusem nebo vlakem. Takže jsem do školy jezdila autem, které jsem ale nechala vždycky o dvě ulice dál. Člověk nikdy neví, kdo se vám může smát. Jsem hodně stydlivá a docela mě to trápí, takže raději tomu všemu předcházím a je mi docela fajn. A jaké bylo vaše první auto?
